Připamatování a uvedení na paměť celého mého běhu a živobytí vojenského stavu a to sice…

Home » různé » Připamatování a uvedení na paměť celého mého běhu a živobytí vojenského stavu a to sice…
různé Žádné komentáře
Hned roku 1788 byl jsem 7 neděl ženatý a v tom stavu taky na vojnu k regimentu Fabris do Heřmanova Městce ke kompanii Benigne odvedený. Na druhý rok 1789 celý oberst batalion Elh uveden do Vídně hned z jara a na tureckou vojnu jsme mašírovali. Tam celý náš oberst batalion 7 měsíců v samé službě u jeho císařské milosti Josefa jsme ve vší dokonalý službě bydlili. Já ale jako muzikant od toho batalionu jsem 6 měsíců v cantině v Allster kasárnách denně muziku dělat musel a každý jsme museli naše varty a povinnosti vojenské neb služby plnit. Po té turecké vojně náš batalion z Vídně, dne 7 february 1790 roku do Čech se na stáří do města Poličky navrátil a tam do velikonočních svátků ležet jsme zůstali. V tom čase ale bylo od každé kompanie 40 mužů domů z turecké vojny na Urláb puštěno, kterýžto já, jako ženatý, také jsem domů na 14 dní na Urláb propuštěn byl, abych moji manželku a z obojí strany rodiče navštívil a ve zdraví všechny jsem také natrefil.

Hned ale v ten čas vypukla vojna s Prajzem a všechno vojsko muselo 1790 roku proti prajskému králi na hranice se postavit. Skrze 8 neb 10 neděl jsme hranice obsadili a denně prajský desertéři k naši armádě utíkali. Potom ale s prajským králem pokoj byl učiněný a náš regiment do města Chrudimi se navrátil a tu jsme regiment okolo Chrudimi po vesnicích asi 16 dní ležet zůstali. A hned nato zase vypukla vojna s těma nederlandskejma rebelanty a tu musel náš oberst batalion z Čech do Nederlandu na ty císařské rebelanty v měsíci juni toho roku mašírovat. V Luxemburské zemi do pole jsme se do lokrů postavili a v ní rebelanti, kteří za vodou Mohs v patrijích byli, do nás z kanonů denně stříleli. Kanony jejich (jsme) rozbili a oni po sv. Kateřině v jedné noci všichni do Nederlandu utekli. Naše vojsko hned ráno nad řekou (nečitelné), přes vodu Mohs jsme hned za nimi hnali, ale oni každý doma se do civilních šatů oblékli a doma jako rebelanti zůstali. Jejich komandant jménem Wandernoth s 12.000 muži do francouzské země se odebral a potom náš batalion do míst nakvartýrování byl. Naše kompanie ležela v městě Ninow. Tam jsem ležel u jednoho kupce v kvartýře, kdežto jsem skrze 6 neděl u toho kupce ty dobré časy použil, všechen kost darmo 2-krát denně, kafe jsem pil a dobře trávil až jsem sobě 5 fl. v stříbře zachoval a potom jsme po 6 nedělích do města Gramont přeložení byli. Na velikonoční svátky přišel můj pán kupec do města Gramont a šel zrovna k mému hejtamnovi o mě prosit, aby mě k němu na 14 dní na svátky na Urláb pustil. Nato pošle pan hejtman pro mě a táže se mě zdaliž jsem já u toho kupce v Ninow v kvartýře ležel. Já odpověď dal, že jsem v kvartýře byl 6 neděl a řekl mě pan hejtman, že on mně žádá na 14 dní na Urláb a jestliže chci jít. Já jsem panu hejtmanovi pravil, že když mě pustí, že půjdu a hned jsem Urláb pas dostal a s ním panem na Urláb jsem šel a dobré časy jsem tam opět užíval. Tu se tomu ale pan hejtman velice obdivoval, že v nepřátelské zemi takový muž se nalezl, ža vojáka na Urláb míti požádal. Ten samý kupec, poněvadž skrze naše město Gramont do Holandu pro kupecké zboží na šífách jel, musel on pokaždé pro mě poslat. Do hospody k němu jsem musel přijít, tam mě jíst opět dal a ještě 15 neb 20 mázů piva pro moji zlepšenou napřed zaplatil. Tu se pro mě dobrý přítel tak staral jako bych jeho dítě byl.

Až zase 1792 roku franská vojna vznikla, tu jsme u města Durne jednu patálii s Francouzi drželi a šťastně jsme vyhráli. 12 vozů francouzské polní zásoby jsme zajali, do města Durne jsme nazpět a ještě francouzské pachol(nečitel.) se navraceli. Proti nám města Durne celý magistrát, celé duchovenstvo ze všech klášterů a celé měšťanstvo s procesím proti nám vyšli a jako vítěze s muzikou nás přivítali. Ještě v tom roce do pole jsme vytáhli a bojovali 1793 roku. Do francouzské země jsme vtrhli a města, festungy dobyli a festung Conde, Valencie, Tania, Mombež, Lyll festung, Bullie a mnohé jiné města jsme dobyli a mnoho patálií drželi, tak že v roku 1794 do města Charleroi od Francouzů vehnáni a poněvadž jen malý festung jest, oblehli nás francouzské voje kolem a skrze 12 dní do našeho festunga zhoubně tloukli, až všechny palisady a šance roztloukli. Nás strojili a k šturmu hned mínili. Tu když náš generál Vian viděl že nám princ Karel na rekurs nepřichází, museli jsme se vzdát a na pole vymašírovat, naší zbraň složit a jako zajatý do francouzské země mašírovat. A na té naší smutné cestě nedostali jsme ani chleba aniž jsme mohli za peníze co koupit, až v městě Renzu. Který voják v šancích, to byly naše kvartýry, od městského lidu salát uchvátil, který obyvatelé ze soucitu zajatým dolů házeli, popadl salát, ve vodě vypral a osolil a tak jsme náš hlad s tím krotili. A když jsme do města Troa na cestu (šli) slámu jsme sebrali a já ještě s jedním kaprálem Svobodem v feldflaši vodu vařili a spomádou  z vlasů omastili a za 10 dní ponejprv teplého jsme jedli. Na té cestě vodu jako zajatý jsme si museli kupovat, proto že jsme skrze celý měsíc pod střechu nepřišli, pod širým nebem na holé zemi jsme přes noc odpočívali a k jídlu nic nedostali. Na tom marši 2 kanony napřed a 2 pozadu s kartáčema nabité a vojsko francouzské při tom nás do zajetí hnali. Potom naše štace byla v kasárnách města Mellon.

Tam jsme přišli a do maštal nás nakvartýrovali a poněvadž ve francouzské zemi všechen mladý lid za vojáka byl vzat, tehdy do polní práce lidu nebylo a čas žní 25. juli. Bylo zapotřebí lidu na polní práce. Také nám bylo od francouzského komisária řečeno, že každý zajatý dostane denně ½ bílý chleba v tý maštali a jiného nic. Z toho ohledu, že jsme veliký hlad měli a že do pole práce potřebovali, přišel komisař do maštale do našeho smutného obydlí a tázal se nás, kdo umí žít (sekat), že může s tímto pánem, který byl přítomen do práce jít.  Tu jsem se Češi meldovali, že s ním do práce půjdem, jen abychom se najedli. Já jakožto kaprál dostal jsem 15 mázů (nečitelné), u toho pána 14 dní jsme žali pšenici, která sice od krupobití do země stlučená byla a když jsme za 14 dní všechno požali, 5 dní jsme zase vázali a dostávali jsme od něj plat 20 sou a každý den na poledne maso skopové a (nečitelné) k tomu a chleba pšeničnýho co jsme chtěli a tu se náš hlad zkrotil. Já ale že jsem byl u toho lidu jako představený kaprál, že jsem spolupracoval, měl jsem denně 40 sou platu. Po naši skončené práci ten pán nás zase komisařovi do maštale odvedl. Na třetí den zase přišel jiný pán s komisařem a tázal se kdo chce k tomu pánovi jít mlátit. Za 4 neděle ti 3 vojáci onemocněli a já zůstal sám ve stodole mlátit, až mě v druhých stodolách lidé francouzi namluvili, abych mlátil jako oni z míry bezedravý (?), i dodal jsem sobě chuti a s panem smlouvu najmul, který mě přijal a já 4 sou 2 (?míry) chleba jsem od něho kupoval. A když jsem pro moji posilu putuli vína žádal, za 8 sou můj pán mě prodal a tak jsem 10 měsíců u něho v mlácení strávil, každý týhoden jsem ovsa 28 pytlů namlátil, vypačoval a na sýpku jsem odvozil. Od každýho pytle byl plat 40 sou. Tak dlouho jsem pracoval, abych mohl na sebe košile, mundur nakoupit a také jsem sobě hodinky ošafoval. To místo, kde jsem mlátil měla ta obec jméno Ubri a ten dvůr se jmenoval Sosovi, 7 hodin cesty od Paříže.

Skrze to moje hrozné mlácení a navážení dostal jsem zimnici a musel jsem do města Mellon k batalionu a potom jsem byl jako nemocný do armádního špitálu do města Fonteneblo odvezen. Tam jsem mezi francouzskejma lidma ve špitále 13 neděl strávil a poněvadž francouzský lékaři zimnici hojit umí, vyšel jsem ze špitálu s moji denní zimnicí ven. A přijda nazpět do kasáren dal mě jeden kaprál pro zimnici užívat a já ji šťastně pozbyl.

A jak jsem se trochu posílil tu jsem zase do jiného dvora, kde již 4 zajatci od batalionu mlátili. K nim jsem se k mlácení připojil až náš šťastný den toužebný přišel. S nimi jsem mlátil a z toho ohledu ten čas 22 měsíců který jsme v zajetí trapně byli, šťastně v práci užíval a s takovou nesmírnou radostí z Francouz do naší české vlasti jsme kráčeli, že zase Čechii spatříme, naše rodiče, manželky a přátele uhlídáme. Na tom celém marši od Paříže až do Josefstadtu, který jsme byli muzikanti, instrumenty jsme sobě koupili a celou cestu 6 muzikantů při tom transportu jsme až na Ples muziku dělali a pan oficír který nás komandoval byl nám dobře za to platil a vojáci cestou a v hospodách tancovali.

Z toho zajetí, když jsme do Prahy přimašírovali hned jsem z Prahy svoji manželce psaní odeslal a poněvadž skrze 2 léta žádné psaní jsem domů odeslat nemohl, protože nám dovoleno nebylo ze zajetí psát. Tehdy jsem z Prahy domů psal, jestli manželka a dcera Pavlína živa jest, aby ona mě s bratříma mýma v Josefstadtu navštívila, že tam 5 dní budeme, až náš mundur a rüstungsorten nafasujem a zase k armádě pomašírujem. A tu ona manželka moje do Josefstadtu přišla a tu jsme se za 8 let spolu zase spatřili. Jak nám při tom našem za 8 let shledání bylo, může sobě každý pomyslit. Že jsme spolu byli a přišlo opět naše  odejítí a se rozloučení, nastal nový pláč a naříkání i ta 8-letá dcera Pavlína která na Plese s matkou byla pro otce plakala, poněvadž ponejprv svého otce za 8 let spatřila a naříkala, že od nich zase do vojny pryč jíti musím. Tu jsme se smutně rozloučili a já s batalionem do říše, kde armáda stála odmašíroval a dne 9. augusta 1796 roku jsme k regimentu přišli. Dne 11. augusta jsme již do patálie přišli a sice do lesa, kde jsme Francouzi z lesa vyhnat museli a tak jsme zase den ode dne v poli s Francouzi patálie drželi a tak to trvalo až do 1798, samá patálie v říši. Až zase jsme se dostali do Nederlandu, tam jsme u města Arlonu tu největší a nejkrvavější patálii drželi a potom u města Bristu Litychu až jsme museli skrze celou německou říši nazpět táhnout a potom se udělal stillstand (tj. klid). A ještě toho roku v Čechách jsme leželi až 1799 roku jsme táhli k městu Neuhaus. Tam jsme v parádě lokru byli execírovali. Z toho lokru přišlo od císaře pána poručení, že celá armáda česká do země talianské mašírovat musí poněvadž Bonaparte celé země italiánské vybojovat si umínil. Tak z města Neuhausu moje manželka zase nazpátek domů sama znovu ode mne s bolestí jíti musela, protože náš regiment do té Itálie mašíroval. Jenže jsme v městě Linzu přes zimu ležet zůstali, až z jara 1800 roku marš do Itálie nastal a tam jsme začali festungy a města dobývat. Jak v sardinský zemi až po město Genua jsme bojově 17 festungů dobyli. Nejhorší byl Turtuna a Alexandrie, tam jsme mnoho lidu pozbyli nebo i ten festung Cunio, mnoho lidu jsme z obojí strany stratili. Skrze 2 léta jsme v Itálii pod střechu nepřišli, nýbrž časem, až jsme do zajetí přišli.

Já ale že jsem podruhé v zemi francouzské, neb celý batalion, pod zajetí přišel a viděl jsem již jak je v zajetí zle, nechtěl jsem více do země francouzské jako zajatý jít. Nýbrž nás 9 feldweblů a 1 batalion adjutant a 1 kaprál hned v městě Schiareno jsme se doradili a 2 taliánský lidi zjednali, aby nás za 6 cronů z toho zajetí vyvedli, jak se také stalo. Že jsme za noci, až do 4 hodin, společně 10 mil cesty ve strachu (utíkali) až jsme se osvobozený viděli. Mašírovat jsme museli až jsme do města Alexandrie přišli. Tu jsme naše pány oficíry, kteří na jejich parolu (tj. hodnost) od francouzské armády propuštění byli,  s nimi jsme se sešli a při nich na tom transportu zůstali, až jsme všichni do města Ciofra přišli. Tam celý batalion zase skrze českou rekrulu, kterou jsme obdrželi, náš batalion byl znovu zase zrychtovaný. V tom městě jsme 11 neděl leželi neboť ono na mořském ostrově Ciofrazesty (se nachází). Potom jsme se přes Novu do města Venedig přeploužili. Tam jsme mnoho neděl v kasárnách leželi, až dne 20. dubna 1801 roku přišlo poručení, že náš regiment z Venedigu přes moře do města Triestu jsme se přeplavili a s té cesty s veselou myslí do české země jsme s radostí kráčeli, až do města Chrudimi.

Kompanie přišla ležet do Heřmanova Městce a tu jsem hned moji manželce psal a ona s Pavlínkou a Františkou se na voze přestěhovala a tu jsme spolu žíti počali až dne 2. dubna 1802 roku narodil se nám synáček Wilhelm. Tam jsme zůstali ležet až jsme museli do lokrů k Hradci a potom do kasáren v Hradci ležeti, až do roku 1803. (Potom) celý náš garnison musel ke Praze mašírovat, tam jsme parádní lokry nabyli a každý den execírovat a 4 manévry celé české armády vykonat jsme museli za přítomnosti všech generálů a feldzeug města, prince Karla, přítomné našich manévrů. Zase na štaci do Hradce do kasáren jsme se vrátili, kdežto naše ženy nás v Hradci očekávali a tam jsme ležet zůstali.

Až zase roku 1805 znovu vojna s Francouzi u města Ullmu vypukla a celé české vojsko jsme do pole proti Francouzům patálie držet začali a s nimi se denně potýkali, až jsme se k městu Ullmu dostali. Tu náš komandant generál Mack viděl, že nepřátelská armáda je velmi silná a s Napoleonem se usnesli a nás, českou armádu 16 batalionů, Napoleonovi jest zaprodal. A tu hned přišlo do celé naší armády nařízení, že jsme zajatí a jako zajatí do země francouzské jíti musíme. Že jsem již dvakráte zajat byl dobře jsem přeszvěděl jak v zajetí jest, nechtěl jsem do Francie více jíti.

Zůstal jsem v městě Ullmu u mého pána v mém kvartýru, u něho rád (jsem) se pozdržel poslední té noci, že ale abych sobě uděla Atestaci. A tu jsem třetí hodinu ze sna se probudil, hned z lože vstal, světlo rozsvítil a novou Atestaci zhotovil, že jsem za markytána k regimentu v městě Chrudimi absentýrovaný byl a kdyby ten regiment do zajetí přišel, já že jsem frei nazpět do Čech propuštěný. Když bylo ráno, oblékl jsem se do civilních šatů, které jsem na sebe za 20 fr. stříbra již byl koupil. Přistrojen s mojí Atestací předstoupil jsem před mého pána toho domu a nechal jemu přečíst Atestaci. On mě pravil, pane feldwebel dle jejich Atestace a jejich civilního munduru jsou v stavu přejet celou armádu francouzskou. Ten mě dodal chuti k utíkání z toho zajetí. V těch dnech ještě, jak jsem spatřil, že z města Ullmu měšťanstvo se branou ven hrnuli, dodal jsem sobě chuti a kuráže, oblékl jsem se do civilních šatů, vzal jsem moji Atestaci, paraple pod moji paži a odpoledne o 4 hodinách kráčel jsem s francouzskejma vojskama zároveň z města Ullmu jako utečenec ven.

Hned se mě brzy pak pěší aneb jezdecký francouzský vojsko tázalo, jak daleko do toho města jest. Já jsem odpověď dal jak jsem mohl, protože jsem tam v městě nebyl, tak jsem strachem odpověď dal, abych se sám neprozradil. Tu jsem smutně sám kráčel nevěda kam mne můj smutný osud povede. Přišla noc a já z nenadání přišel na francouzskou piketu, která na té silnici s kavalerií a s oficírem pozůstávala. Nyní jsem sám sobě už (cítil se ) dopaden a že v železách do Ullmu nazpět do zajetí musím. Ale ta Atestace mě dodala síly a kuráže, neb když z pikety Francouz na mě zavolal „guwe“ (kdo jsem), já směle za odpověď dal „císařský“. Hned jsem od oficíra tázán byl, kam jdu a dal jsem odpověď že jdu do Čech, že jsem od regimentu baron Zach a že jsem od toho regimantu markytán. Já že se můžu s mým listem všude prokázat, vyňal jsem moji Atestaci ven a podám oficírovi u ohně. On ji přehlédl, uviděl že jest na tom regiments dekret, který jsem na dvacetníku s tím orlem dobře vytiskl. Byl jsem propuštěn a ještě jsem sobě u ohně tabák zapálil a s complimentem odešel. Za jednu hodinu cesty přijdu na druhou piketu a zase jsem se tak meldoval a opět propuštěn byl. Kráčím dále až dvanáctou hodinu v noci přišel jsem do hospody na noc a tam do rána bídně přenocoval. (Ráno) krčmářovi zaplatil a s Pánem Bohem cestou v mojich myšlenkách jdouce, až okolo 11 hodin v poledne dohonil jsem od regimentu Zach všechny pány oficíry, kteří ze zajetí na parolu do Čech byli propuštěni. Já jsem s nimi šel více jak 2 hodiny ale žádný mě neznal kdo jsem, až jeden feldwebel jménem Narboth pozadu mě poznal a potom jsem se mému panu hejtmanu O´Grudi, když vedle mě na koni seděl a jel meldoval. On se mě tázal, jak jsem se z města Ullmu ven dostal, já mu podal moji Atestaci a pravil jsem „na tento způsob“. On hejtman se mě tázal kdo obersta podepsal, já mu odpověděl že já. On pravil, že je dobré abych písmo schoval. Ještě toho dne oberst leutnant vydal poručení, že kdo není v jeho ranzírung listu do Čech zapsaný, musí nazpět do zajetí země francouzské, když na hranicích francouzské vojsko list prohlížet bude. Odevzdán být, byla by pro mě zlá rána k srdci.

Usešli jsme se 3 felweblové spolu, že ještě té noci jinou cestou půjdeme, abychom do rukou francouzům více nepadli. Utéci jsme museli ještě té noci, my ubohý, nevida cestu, jsme se vydali. V 11 hodinách v noci přišli jsme do města Weingarten, tam v hospodě přenocovali a na radu toho dobrého šenkýře cestou se brali, až jsme do jiného města přišli, na počtu neb hospodu. Tážeme se, kudy bychom se Francouzům vyhnouti mohli. Jeden jistý pán nám pravil, že nedaleko od města stojí celá kompanie myslivců a ti že každého zadržují. My 3 fedweblové nevěda jiné rady, hned jsme s panem poštovským vyjednali zač nás na druhou poštu 3 hodiny cesty v krytém kočáře zaveze, zaplatili, do kačáru sedli, poštovská trouba zněla a pryč jsme jeli. Až jsme přijeli na to místo, kde kompanie myslivců na silnici stála. Kočí troubil a jel jak by letěl. Vojáci chtěli nás zadržet a křičeli „halo“, ale my byli jak vítr pryč. A tu jsme byli frei. Ale jak jsme s kočáru slezli, nahoru po schodech do šenkovny jsme vešli, tu jsme plný sál samých vojenských oficírů a generálů natrefili. Tu jsme hned nazpět se vytratit museli, abychom nebyli tázáni, co my jsme a utíkali jsme z pošty pryč.

Ale cestu jsme žádný ani kroku nevěděl a tak jsme my 3 spolu 8 mil cesty denně ujít museli. Poněvadž jsme v jiných hospodách jíst a nocovat museli a velmi malou kasu po kupci jsme měli, skrze to denně 8 neb 10 mil urazit museli, abychom s kapsou dále vypadli. Ale jak jsme do Tyrol do města Innsbrucku přišli, hned jsme se placmajorovi meldovali, aby nám dal do Čech pasy. On nám pravil: Milé děti, odtud se ani hnout nemůžete, neboť jest takový befehl, kdekoliv takový utečenci chycený budou, musejí u toho regimentu tak dlouho přitulovaný býti, dokud ten celý regiment se ze zajetí nevrátí. Tu opět nový zármutek nastal, neboť naše jediná žádost byla naše 3 věrné manželky v Čechách navštívit a s nimi se potěšit. On ale placmajor nám tu radu dal, poněvadž jsme dále do Salzburgu jíti nesměli, pravil: tu máte bilety a jděte do hospody na kvartýry. Zde tak dlouho zůstati musíte, až vaši páni oficíři sem do Innsbrucku přijdou. Pět dní jsme na ty oficíry čekali a když přišli, tu jsme s nimi se zase shledali a s nima pryč mašírovali. Až jedné noci přišli jsme do jednoho města, tu jsme spatřili, že celé město je iluminirováno (asi osvětleno), tážeme se našeho majora co to znamená a on nám pravil: děti utíkejte tady čekají franouzské vojsko na noc. My 3 jsme tak v tmavé noci pryč z města opět utíkali a cesty naši neviděli. A přece o 2 hodinách s půlnocí natrefíme chatrnou chaloupku v širém poli, tlučeme a prosíme, by nám otevřeli. Hospodář nás přijal, chudobný člověk, prosíme jej by nás nechal odpočinout. On nám strčil k lepšímu slámy otepičku malou, ustlal a tu jsem sobě tak jako v samých nejlepších peřinách 3 hodiny odpočíval. A ráno dále cestou kráčeli až jsme se v Krobotech (tj. Chorvatsku) ocejtili a naše pány oficíry dohnali a s nimi do Uher k městu Rorab, až do města Weizu 2 hodiny cesty od Peštu státi jsme zůstali. Až nám poručení přišlo, že musímo do Krakova mašírovat. Poněvadž francouzská armáda u města Brna až k Olomouci stála, do Čech jsme nemohli. A tak z města Weizen z Uher do Krakova marš nastal. A když jsme 12 hodin cesty od polských hranic byli, přijel kurýr od generáls komando, že hned nazpátek jinou cestou opět k Olomouci mašírovat můžeme, že francouzská armáda od Olomouce táhla, že již do Čech dostat se můžeme a tak šťastně jsme skrz Olomouc k Litomyšli a do Chrudimi na štaci se dostali.

Však ale jak jsem přišel do Mohelnice, žádal jsem mého pana hejtmana O´Grady, aby mě napřed dovolil jít, že se chci domů k moji manželce podívat. A zajisté dostal jsem koně na leitharsku od jedné kompanie k druhé, až jsem z Austerwe (asi Ostrov u Lanškrouna) na koni s půlnocí o 2 hodinách přijel k mému stavení. Tluču na dveře a prosím by mě otevřela. Ona sice manželka strachem uleknula, kdo to nový v noci tluče a otázala se kdo to jest ten muž. Byl jsem já pravil: já sám to jsem, tvůj manžel. Otevřela s ochotností, světlo hned učinila, tu jsme se líbali a slzeli oba, žádný jsme stavu nebyl slovo pro pláč za velikou chvíli promluviti. Až se pláč skončil, tu jsme spolu do rána seděli a dítky spolu jak Pán Bůh dal. Dítky vstaly mě vítali a líbali a radost měli, že jsem jsem se z vojny zdravý navrátil. Byl jsem 5 dní doma a musel jsem až do Chrudimi k mému hejtmanovi se meldovat.

I hned jsem práci dostal, poněvadž v Chrasti a ve Skutči 6. batalion ležel a hrozná nemoc hlavicová tam panovala. Oba feldweblové na horkou nemoc leželi, též celá kompanie nemohla peníze ani chleba fasovat, protože feldweblové skrze nemoc žádné účty konati nemohli. Byl jsem hned od pana obersta do Skutče komandýrován, abych ty zajduté účty udělal a za 2 měsíce do Chrudimi do regiments kanceláře odeslal. Já v mém kvartýru dnem i nocí psal, ale žádného gruntu v němž co pozůstává jsem se dobýti nemohl. V tom pádu v té nemoci zemřel od té kompanie hejtman baron Lewener a já v jeho pokoji u jeho postele denně kolikráte býti musel. Jiného jsem sobě představiti nemohl, jen že tu nemoc dostanu. Ale Bůh mě ochrániti ráčil. Musím však vše ostatní opominouti a jak oznámiti musím, že když jsem za 18 dní se vším hotov byl, v Dobrouči mě dceruška Karolinka na neštovice zemřela. Manželka ji pochovati dala a mě ve Skutči navštívila. Po moji skončené práci s firsponem do Chrudimi jsme se navrátili. Potom manželka moje zase domů k dítkám se odebrala.

Pak ale jsme do Hradce odmašírovali, odtamtud zase doměsta Dobrušky a při tom přišel befehl nás od císaře pána nařízení, že kdo má vysloužený svoji kapitulaci, dle zeměpána nařízení, potom že může svůj Abschied (odchod z vojny) obdržet. Tu jsme já a moje manželka radu spolu drželi, co dělat, zdaliž půjdeme domů s Abschidem, nebo máme vzít kapitulaci na 6 let. Drahá rada co dělat. Jakou živnost a jaké živobytí doma začneme. Ale řekli jsme si mezi sebou, že jistě Pán Bůh pro nás nějaký dárek má, jen  (nečitelné). Ale jak jsem já skrze Abschied (řekl) že domů půjdu, tu mě hned vzal před sebe pan major Stiesl a pan hejtman můj O´Grady, abych domů nešel. Ale já stál jsem na svém, že vezmu Abschied a když jsem byl k panu oberstovi předvolán, že žádám Abschied, on mě chtěl podržet, že můžu fendrychem avanžírovat. Tu jsem dal panu oberstovi odpověď že jsem mohl hned v městě Ullmu fendrychem být a poněvadž ženu a 4 dítky mám, že mě s fendrychském avanží není spomoženo. Jestli mě oberst může slíbit že já za dvě léta dostanu leutnantskou avanží aneb za dvě léta invaliten 10 krejc. denně, že zůstanu. To ale oberst mě přislíbit nemohl. Tehdy jsem pravil, když to být nemůže pak že žádám, prosím o můj Abschied. Tehdy jsem v regiments kanceláři v Chrudimi za moji věrnou 19 let a 7 měsíců vykonanou císaři pánu Josefovi, Leopoldovi a pak Františkovi (službu) Abschied obdržel. Tu se navrátím s tím Abschiedem ke kompanii, můj pán byl té naděje, že u kompanie zase zůstanu, ale jak jsem řekl že mám Abschied, velmi se zarmoutil. Dne 20. juli 1807 roku jsem se od kompanie se všemi oficíry a s kompanie se všemi vojáky rozloučil, neb můj hejtman O´Grady a jiní páni oficíři, aniž slova jsme pro pláč nemohli k sobě promluviti. Celá kompanie poslouchala moje poděkování jak německou, polskou a českou řečí za jejich věrnou službu v patáliích, za jejich poslušnost ve vší vojenské službě a jak jsem s mojim rozloučením hotov byl, stal se pláč od vojáků pro mě, neb nebylo divu. Já jsem k té samé kompanii za rekruta odveden byl a jako feldwebel od Lydu se loučil. Tu jsem dostal 1 vůz pro moji bagáž, ženu a děti a s Pánem Bohem domů jeli.

Ale na té cestě rozmlouvám s manželkou a pravili jsme mezi sebou nyní, kdyby se nám trefila na panství nějaká hospoda, že bychom jí pachtovali a to stalo se, že na Šejvě hospodu jsme na 3 léta pachtovali a na ten pacht roční hned písemný kontrakt uzavřeli a ještě hned ten podzim hospodu jsme přijali a 3 léta v ní se vší spokojeností zůstali. Při tom také musím podotknout, že dříve jak jsem hospodu propachtoval, moji chaloupku No 217 Jakubu Tomáškovi jsem za 225 fl. prodal a sám jsem od švagra Jana Skavry No 175 za 825 fl. koupil. A poněvadž jsem již hospodu propachtovanou měl, tak jsem v hospodě zůstal, poněvadž ale moje koupená chalupa velice shnilá byla, tehdy jsem musel na přestavění té chalupy všechno na stavění patřičné věci kupovat. A když vše svezeno bylo v roku 1814 jsem chalupu přestavěl. Dříve než jsem se do té chalupy přestavování odvážil, představil jsem sobě, abych pro mého syna Wilhelma, který se měl řemeslo barvířské učit, prostornou chalupu vystavěl. Však ale můj syn toho všeho nepotřeboval protože se do studie dal a tak dlouho v té studii pilně a schopně každý rok poukázal, že z něho hned v roku 1827 knězem vysvěcen byl.

Při tom musím též ponavrhnout, že jsem v roce 1813 s velikým mučením od vrchnostenského ouřadu za rychtáře ustaven byl a již 3-krát jsem s písemnou žádostí slavný ouřad vrchnostenský žádal, abych propuštěn byl, ale nadarmo bylo žádáno. Musel jsem ještě zůstati, ačkoliv jsem všechny moje obtíže nésti a vojenské plezury písemně udal, abych propuštění obdržel. Na to se mi z kanceláře písemné odpovědi dostalo, že rychtářem se státi musím. A dále, jestli mne Pán Bůh popřeje zdraví, ten příští rok 1837 opět žádost na štemplu 6 slavnýmu ouřadu vrchnostenskýmu o propuštění odešlu.

Posledně, milé dítky tento malý spis mého živobytí na památku jsem pro vás vyhotovil, aby se sobě často na pamět uvedli. Z toho listu mého, zde uvedeného, do své paměti vtiskli a pamatovali se dobře na ten všechen bídný stav, který jsem jako mladý 22 ½ roku stáří mého a vaší upřimné matce, která 19 roků stáří svého měla, když se mnou do stavu manželského vstoupila a tak v brzkém čase ½ léta spolu přebývání již sice jako odvedený na Urláb 17 neděl propuštěný, od sebe jsme skrze 8 let rozdělený byli. Z čehož jen pro nás oba, jak já na vojně tak i pro moji choť milou, samé trápení a ouzkosti naše obou srdce dnem i nocí trápilo. A posledně budiž Bohu chvála, dobrý konec vzala, že jsme se ve zdraví spolu šťastně shledali a již od roku 1807 až do nynějšího 1837 skrze 30 let Bůh nás zase spojil ve vší svornosti a upřimnosti manželské. Náš stav, budiž Bohu chvála, trávíme a toho nejvyššího tvůrce nebes a země neustále prosíme, aby to naše všechno trápení které jsme podniknout museli od nás přijmul, naše provinění odpustiti ráčil, abychom se šťastně po naší smrti do ráje věčného všichni spolu dostali a to my rodiče vám všem při tom radost věčnou vinšujeme.

Jak ještě musím oznámit, že v té celé francouzské válce jsem byl dvakrát plejstrovaný a to sice 1797 roku v Říši u Rejna nedaleko města Bischofshagenu, když francouzské vojsko přes vodu Rein na nás přišlo, aby střelenou nohu s kulkou, která mě v stehnu zůstala vyřezali a poněvadž v ten čas celá armáda retýrovat musela, také ten celý špitál do Říše do města Tillingen přeložen byl a tam jsem 13 neděl jako kaprál ve špitálu strávit musel, až jsem vyhozen byl. Jenže jsem 5 neděl po špitále na dvou berlách chodit přinucen byl.

Podruhé jsem dostal plesuru v Itálii v noci v 10 hodinách u města festungu Zachsano, když nás francouzské vojsko z festungů vyhnalo. Tenkrát jsem byl do moji hlavy trefen a mezi mnoho od regimentu plezírovanejma do špitálu do města Castelo zavezen a 5 neděl již jako feldwebel v tom špitále jsem ležel až rána od kulky na vrchu hlavy zahojená byla.

Posledně však vám ještě ve známost uvedu, které země jsem já jako voják prošel. Jen ty města v kterých jsem byl již musím opomenout, za ta léta z paměti vyšli. Země se jmenují totiž: Bavorská – Wirtenberská, Tyrolská, Brunginderlad, Swiczká, Kranská, Krobotie, Badenbadská, Italien, Sardinien, Tuschranien, Uhry, Rzimská jen až 12 hodin cesty od Říma jsem přišel, Piemontská. Tehdy připomenu jen tuto vzácnost. Kdo by chtěl nahlédnout do mapy, tam zajisté dozví jak daleko jsem moji v těch vojnách cestu neb míli konati musel. Od Paříže kolik mil vynáší do římské země aneb z Čech z Prahy do města Genui, které leží na adriatickém moři jako Venedig, na kterém moři z Venedigu do Triestu jsem se plavil. Též jsem  se musel plaviti na jednom jezeru do města Como a jest 12 mil dlouhé a 6 mil široké. Hrozná bouře se té noci strhla ale ten Otec nebeský nás na té malé lodi svou mocí ochrániti ráčil.

 

Psáno v Dolní Dobrouči dne posledního prosince 1836. Rok ten 30. ledna 1838 byla 50-ti letá paměť držena, který náš pan páter Wilím, jakožto syn znovu žehnal a bylo …..

 

Franz Ryschavi

 

 

 

 

 

 

 

Poznámka:

V některých nesrozumitelných částech textu jsou provedeny drobné úpravy. Některé názvy měst jsou v originálním textu silně zkomolené a velmi těžko identifikovatelné. Objevuje se dost vojenských výrazů dnes již běžně nepoužívaných. Někde jsou uvedeny vysvětlivky nebo doplnění souvislostí textu formou závorky

 

Přepsal: 13.3.2008    Stanislav Adamec