V jáchymovských dolech

Home » otisky paměti » V jáchymovských dolech
otisky paměti Žádné komentáře

Vzpomínky Jaroslava Skalického

Jsem letohradský rodák. Otec měl na Podměstí kamnářství. Za války jsem musel na práce do Německa, po válce a odsunu Němců jsem se přestěhoval do Králík. Bylo nás několik a převzali jsme některé podniky jako národní správci. Já jsem měl papírnictví, pan Matyáš sodovkárnu, jiný zase železářství. Řídili jsme se Košickým vládním programem, podle kterého podniky s menším počtem zaměstnanců měly zůstat v soukromém vlastnictví. Pro poúnorovou moc jsme však byli kapitalisty a nepřáteli režimu. Se svými názory jsme se neskrývali. Tehdy platilo heslo „Kdo nejde s námi, jde proti nám.“

U pana Růžičky ve mlýně v Červeném potoku seskrývali dva studenti z Brna. My jsme jim zprostředkovali odvoz na Šumavu, kde měl pan Novák otce. Vezl je pan Černohous. Oběma studentům se podařilo přejít hranice na západ. A tohle bylo vlastni příčinou mého pozdějšího osudu a osudů mých přátel.

Byl jsem zatčen mezi vánoci a Novým rokem 1951. Bylo mi 31 let. Kdybych byl býval starší, asi bych všechno nebyl vydržel. Po zatčení mě odvezli do vyšetřovací vazby do Hradce Králové. Zpočátku se nic nedělo, ale celý měsíc jsem byl na samotce. Nevím, zda si dovedete představit, jak mi bylo po psychické stránce, a to ani nemluvím o fyzickém stavu. Stále jsem se ptal, proč tam vlastně jsem. Uvažoval jsem, že mi snad jediné mohou klást za vinu můj postoj proti režimu.

Po více než měsíci mé začali vyšetřovat. Když mé vedli z cely, nejdříve mi zavázali oči černou páskou a pak mé vedli neznámo kam. Ve vyšetřovací vazbě jsem byl do května 1952. Celou tu dobu jsem byl sám. Byla to hrozná doba. Napadaly mne všelijaké myšlenky, i na sebevraždu jsem už pomýšlel. Vždyť jen za to, že někdo byl proti režimu, mohl dostat 10 let jako nic. Vazba trvala až do soudu, který se konal v Žamberku.

Byl to úplný monstrproces. Souzeno nás bylo asi dvanáct. Diváky byli jako obvykle dělníci ze závodů. Vstup do soudní síně byl na vstupenky. Moje maminka, která nepracovala v továrně, se na proces ani nedostala. Nakonec muselo být konání procesu v Divišově divadle odloženo. K vlastnímu jednání jsme totiž měli jít všichni souzeni dobře oblečeni a v pořádku, ale náš vedoucí, pan Zahálka, byl natolik zmlácený, že ho nemohli v takovém stavu k procesu předvést.

Nejvyšší vynesený trest byl deset let, byly však návrhy na 16 i 20 let a dva návrhy dokonce na trest smrti. Já jsem dostal deset let.

Po soudu jsme se vrátili do Hradce Králové, ale hned nato nás odvezli do Jáchymova. Tam nás umístili v tzv. ústřeďáku. Byl to tábor „Bratrství“. Tam jsem dostal číslo A 05499. Tím jsem vlastně přestal mít jméno, to jsemměl jako zapomenout. Volali mě číslem, číslem jsem se musel hlásit. Jinak to nešlo.

 

screen-17-43-1720-09-2016

 

Za Gottwaldovy éry bylo v táboře úplné peklo. Po nástupu Zápotockého se mnohé změnilo. Byla to např. dvě jídla, měli jsme poněkud větší volnost. Někdy jsme mohli hrát i kopanou. Po celou dobu věznění v Jáchymově jsem pracoval v podzemí v dole. Pracovní podmínky byly otřesné. Rudu jsme nakládali na vozíky ručně, o ochranných pomůckách jsme si mohli nechat jen zdát. Bylo tam tehdy i hodně známých osobností, lékařů, právníků, sportovců – např. známý hokejista Roziňák, ten byl na Rovnosti. Snad nejkrásnější bylo v tamních poměrech kamarádství. Ať to byl profesor, student nebo obyčejný dělník, tam jsme si byli všichni rovni.

Po návratu ze šichty jsem měl vždy velkou žízeň. Později jsme si mohli zakoupit mléko. Mnohdy jsem ho vypil i dva litry.

V táboře nás bylo téměř tři tisíce. To bylo něco pro esenbáky, když nás při častých nástupech měli počítat. A počítali nás obvykle třikrát denně: ráno, v poledne a večer. Esenbáci byli většinou úplně nevzdělaní lidé, počítání jim dělalo velké potíže. A tak jsme někdy stali na place třeba tři hodiny a stále nás počítali. Na Rovnosti byla nadmořská výška přes tisíc metrů, byla nám velká zima. Brali jsme si aspoň přes sebe ručníky, ale dozorci nám je strhávali.

Za dobu svého pobytu jsem zažil hodně útěků. Na place jsme pak nastoupeni museli čekat, až uprchlíka chytili. Některé zastavily dráty, ale mnohým se útěk podařil. Také pamatuji hodně úrazů. Jednou se dokonce stalo, že chlapa zavalil veliký kamen. Tělo nešlo vyprostit, kamen musel být odstřelen.

Tábor nebyl přímo u dolu. Při nástupu do práce nás nacpali do auta, kde jsme mohli pouze stát. Hlídali nás dva esenbáci se samopalem. Jezdili jsme asi 3 km. Pracovali jsme na tři směny asi po 400 lidech. Ranní směna začínala od šesti hodin a vracela se asi ve čtyři hodiny odpoledne. Odpolední směna končila v 10 hodin večer a noční v 6 hodin ráno. Vystřídal jsem několik táborů, např. Eliáš, Mariánská, Rovnost, Bratrství a jiné.

Zažil jsem také dvě stávky, kvůli špatné stravě. Myslím ale, že byly vyprovokovány, aby mohl být zpřísněn režim. Denní program byl stále stejný, nejhorší ale byly neděle. Žádná změna, dozorci stále chtěli, abychom něco dělali. Byl nás plný tábor,a tak měli obavu, abychom něco neprovedli.

Životní podmínky v dřevěných barácích byly hrozné. Bydleli jsme po třiceti, místo záchodu i kbelík. Na topení jsme dostali jednu lopatu uhlí. Byla nám velká zima a tak jsme si nosili tajně trochu dřeva ze šachty pod oblečením. Každý měl na přikryti dvě deky, ale v zimě to bylo málo. Za větších mrazů se stávalo, že jsme při nástupu do práce měli pracovní oblek úplně zmrzlý. Na spaní jsme si půjčovali deky od těch, kteří byli na směně. Tak to šlo po celou dobu mého pobytu.

Manželku hned od počátku mého uvěznění vyhazovali z bytu. Chtěli ji přeložit ke státnímu statku. Zaměstnavatel se za ni ale zaručil,a tak mohla zůstat v obchodě í v bytě. Abych si „zasloužil“ její návštěvu v Jáchymově nebo alespoň dopis, musel jsem pořádně makat,nad 100%. Když se mi to nepodařilo, nebylo nic. Na jednu návštěvu spotřebovala žena dva dny. Místnost, kde jsme se setkali, měla uprostřed mříž, přes kterou jsme se sotva dotkli rukama. Celá návštěva trvala jen asi 10 minut, a tak si každý dovede představit, jaké to pro ni bylo zlé. Jakmile se nedostavila přesně v určenou hodinu, už ji ke mně nepustili.

Po celá léta mého vězení měla moje žena těžký život. Součástí rozsudku bylo i propadnutí majetku a ztráta občanských práv. Z mého propadlého majetku požádala manželka o uvolnění mých obnošených šatů na přešití pro děti. Z krajské prokuratury jí pak přišlo písemně, že se propouští jeden šedý oblek, uvedený na seznamu pod položkou 24. Podepsán byl krajský prokurátor v zastoupeni JUDr.Trnka. Uvádím to jako příklad toho, čím se bylo také nutno zabývat.

V roce 1957 podala moje žena na ministerstvo spravedlnosti žádost o milost. Žádost byla zamítnuta. V roce 1955 se říkalo, že na oslavu desátého výročí „únorového vítězství“ bude vyhlášena amnestie. I z toho však sešlo, Moskva to prý zamítla. Amnestie přišla až v roce v 1960. Já jsem se ale dostal domů dříve, už v roce l958, „na podmínku“. Odseděl jsem si tedy 5 roků a 8 měsíců. Po propuštění jsem nemohl dělat, co bych chtěl. Vzali mě jedině k melioracím, kde jsem tedy nějaký čas pracoval. Později jsem se dostal k prodávání do drogerie.

Z vězení jsem se vrátil nemocný. V nemocnici v Červené Vodě mi zjistili úbytek červených krvinek. Nebylo se čemu divit, prací s uranovou rudou jsme byli vystaveni neustálému radiačnímu zářeni. A tak, než jsem nastoupil k melioracím, promarodil jsem téměř rok.

Na celá ta léta se těžko vzpomíná. Jak jsem už uvedl ani moje žena to v době mého věznění neměla lehké. Před uvězněním jsem dělal předsedu fotbalového oddílu v Králíkách. Po mém uvěznění se mnozí lidé mé ženě raději vyhnuli, báli se ji potkat, promluvit s ní, nevyjímaje ani některé fotbalisty. Podobné to bylo i po mém propuštěni. Někdo třeba manželku potkal, podal ji ruku a neprodleně se to projednávalo na komunistické schůzi a bylo kritizováno.

V roce 1990 jsem byl Krajským soudem v Hradci Králové rehabilitován.

Letohradský zpravodaj 1992