Když věznili mého muže

Home » otisky paměti » Když věznili mého muže
otisky paměti Žádné komentáře

Vzpomínky paní Ruprechtové

Budu vám vyprávět život člověka, který i ve velkém utrpení si našel smysl života: Nikomu vědomě neublížit a potřebným pomáhat.

Můj manžel měl špatné řemeslo. Byl soudcem. Za války pracoval v továrně a v padesátých letech jsem za nim jezdila na Slovensko a na uran i s malými dětmi. V roce 1953 ho zatkla státní bezpečnost. Zaprášeného od plev, protože jsme právě mlátili, ho odvlekli do auta. Po půl roce vyšetřovací vazby ho odsoudili na čtyři roky za velezradu.

Přelíčení trvalo týden, bylo to u Krajského soudu v Olomouci. Já jsem tam denně dojížděla. Přivezli tam tehdy mnoho pražských lékařů. Ti prý dostali od náčelnice Sokola Provazníkové zahraniční léky pro presidenta Beneše, který byl nemocen v Sezimově Ústí. Chtěli ho prý trochu vyléčit a pak prý ho chtěli unést do Štědrákovy Lhoty u Šumperka k jednomu zemědělci, který tam u soudu skutečně vše doznal, klekl – toho mně bylo nejvice líto, protože prosil za svoje děti a manželku. Letadlem, které mělo ze Západu přiletět, se president Beneš měl dostat do Anglie.Zní to jako pohádka. To, že mu chtěli ze zahraničí poslat léky, je pravda. Za to, že prý chtěli zavraždit presidentovu stráž, dostali vesměs patnáct roků. Ve skupině, kterou k pražským lékařům přidělili, byl kromě mého manžela také primář z Losin, to jsou lázně za Šumperkem. Byl to známý odborník na obrnu. Dále tam byl majitel lázní z Bludova a jeho syn, lékař. Doktor Šimandl už se z uranu nevrátil. Když už si všichni mysleli, že si oddechli, že půjdou do pracovních táborů a tam že už ten život bude snesitelnější, skupinu odvezli na Pankrác. Tam se všechno opakovalo znovu. Zase autobus dovážel křiklouny a ti volali: „Provaz! Provaz!“ Všem tresty zvýšili a můj manžel dostal sedm roků, které si bez několika měsíců odseděl….

V zástupech jsme se všechny před branami věznic modlily, i takřka nahlas, a ty, které se modlit neuměly, to i s námi trochu odříkávaly. Prosily jsme Pánaboha, aby nám dal sílu, abychom nebrečely, a aby nám odpustil někdy i lži, protože všechno jsme manželům říci nemohly. .. Neni pravda, že jsme národ zbabělý. Mohla bych do nekonečna vyprávět, kolik lidí mi pomáhalo, že jsem se za neuvěřitelných podmínek dostala i do manželovy cely! To jen ten strach nás tak sužoval a křivil páteře.

Alespoň jedno svědectví, kolik lidí mi pomáhalo, že jsem se dostala až do cel věznice: v roce 1956, v době maďarských událostí jsem dostala týden před nimi povolenou návštěvu. Mnozí mě zrazovali. Vydala jsem se tedy na cestu sama, bez děti. Když jsme přijely do Vrútek, řekli nám, že se máme vrátit domů, že vlak dál nejede. Bylo nás asi dvacet žen a s nimi malé děti. Chtěly jsme navštívit své uvězněné muže. Šla jsem prosit do dopravní kanceláře, že třeba pojedeme náklaďákem. Řekli mi, že je poškozená trať, ať se vrátíme domů. Byly tam ale ženy až od Plzně. Když se šel výpravčí se mnou na ně podívat, i na ty ubohé ženy a na malé děti, zatelefonoval do Martina pro autobus. Lidé právě chodili do kostela, tak vybrali mezi sebou peníze a zaplatili autobus těm, které měly jen na zpáteční vlak. Jely jsme 80 km ohromnými serpentinami. Do Senice jsme přijely dost pozdě, musela jsem prosit, aby nás přijali. Když už se všechny ženy vystřídaly, já stále čekala. Nežli přibouchli dveře, řekli mi, že můj manžel tam není, ať jedu domů. Studený mráz projel mi celým tělem. Šla jsem k řidiči autobusu, poděkovala jsem mu, že nás sem dovezl a řekla jsem mu, že tu zůstanu, že mi musejí říci, kde je. Ženské mi zamávaly a já jsem si sedla na patník. Pak jsem se vzchopila a šla znovu prosit, ať mi řeknou, jestli je mrtvý nebo co s ním je. Chvilku mi nadávali a vyhrožovali. Pak mne zavedli k náčelníkovi. Ten mi řekl: „Váš manžel je mezi vězni příliš populární. Byl proto jako rukojmí odvezen do pevnosti v Bánské Bystrici. Vždyť vidíte, co se ve vedlejším Maďarsku děje!“ Víc se se mnou nebavil. Vypotácela jsem se před bránu a byla nešťastná. Nikde nikdo, všude kolem pustina a les. Vydala jsem se na cestu a došla do jakési cikánské vesnice. Když jsem jim pověděla, odkud a kam jdu, i ti cikáni měli se mnou útrpnost. Jeden cikán mě dovedl přes les na hlavní silnici a ukázal mi, kudy mám jít dál. Cestou mi vyprávěl, jak dozorci špatné s vězni zacházejí a jen někdy se podaří některému hodit cigaretu. Cestou mi zastavilo nákladní auto. Řidič mě vzal a přestože jel jinam, zavezl mé až před věznici v Banské Bystrici. Chtěla jsem mu dát dvacet korun, ale nevzal si je. Tak jsem se během té strastiplné cesty setkala s několika hodnými lidmi. Byl to hezký pocit.

Když jsem zazvonila u brány, dozorčí na mou prosbu o střetnutí s manželem začal křičet, že je jako rukojmí a že s ním nesmím mluvit. Když jsem mu ale vylíčila svůj i manželův osud, řekl, abych počkala do rána a šla za prokurátorem.Připomínal mi, abych o našem rozhovoru nikomu neříkala. Noc jsem přečkala v křesle ve vestibulu hotelu. Druhý den ráno byl prokurátor na moje prosby nejprve neoblomný. Po chvíli však kamsi zatelefonoval, aby manžela připravili. Zavedl mě do věznice do jedné místnosti a sám zůstal stát v rohu. Po chvíli manžela přivedli a oba jsme byli nesmírně štastní, že jsme se shledali. V té době vrcholily maďarské události a on byl rukojmí proto, aby velitel věznice měl záruku, že se vězni nevzbouří.

Na tuhle dobu vzpomínal na sjezdu bývalých politických vězňů v osmašedesátém roce v Ústí ve velkém sále. Tehdy tam řekl: „Nechceme se mstít, ale nepřeji prokurátoru Ptáčkovi, co jsem prožíval v banskobystrické pevnosti. Když zaharašily klíče, nevěděl jsem, jestli jdu ke zdi nebo jestli mi nesou jídlo. Ale nechci, aby jeho manželka a jeho děti musily zkusit, co zkusily tisíce ostatních.“

Když se v Maďarsku poměry uklidnily, převezli po 14 dnech manžela zpět do Senice. Mezi ostatní vězně se však už nedostal, byl odvezen do Příbrami do uranových dolů. Tam v nelidských podmínkách prožil pět let. Navštěvovala jsem ho asi jednou za čtyři měsíce. Měla jsem obavu, že fyzicky nevydrží. Byl hubený a udřený. Utěšoval mě tím, že se o něho nemusím bát, že je mu tam lépe než v tom taláru. Vzít si ty tisíce lidí na svědomí, to by bylo horší. Takhle se za něho nikdo, ani jeho děti, nemusí stydět.

My ženy vězňů, které jsme do Příbrami jezdily, jsme se scházely v Praze na nádraží a cestovaly stejným vlakem. Ten projížděl chatovou oblastí kolem Karlštejna, kde hodně tehdejších papalášů mělo svá sídla. Bylo nám z toho pohledu smutno. Ženy z těch státních statků už byly u konce se silami. Cesta byla dlouhá a návštěvy trvaly pouze několik minut. Přesto jsme tam jezdily rády, aspoň abychom viděly, že jsou živi.

V táboře měli velmi špatné jídlo. Manžel si nikdy nenaříkal, ale od jiných vězňů jsem věděla, že třeba celý týden jedli plesnivé nudle. Pak se proti tomu vzbouřili, vyhlásili hladovku. Říkalo se tomu „nudlová vzpoura“. Mnozí pak dostali o několik roků víc.

Jednou jsem dostala povolení k návštěvě, zrovna když jsme měli mít kunčickou pouť. To se tancovalo v sobotu i v neděli a k tomu měl mít ještě v pondělí pohřeb jeden vážený kunčický občan. Nebylo myslitelné, že by hospoda byla v ty dny zavřená. Jela jsem na Národní výbor a na Jednotu, aby mi o tom dali potvrzení, a žádala jsem vedení věznice, aby mi povolili odklad návštěvy o týden nebo dva. Odpověděli mi, že by jim to narušilo program a že se tedy návštěva odkládá o čtyři měsíce. Přesto jsem se s dcerou Věrou vypravila a jela jsem. Řekla jsem si: „Snad se tam přece nějak dostanu.“ Vždy tam na mne čekal a já jsem nepřijela.“ Když jsme přijely na nádraží v Příbrami, nebyly tam ani žádné ženy ani autobusy. Dověděla jsem se, že je právě Den horníků, takže všichni papaláši jsou na té slávě a žádné návštěvy nejsou povoleny.Když ale už jsem tam byla, šla jsem do hotelu, vysvětlila jim situaci a zeptala se, jestli by se nedal sehnat taxík, že to je asi patnáct km, že bych se tam pokusila rozjet. Řekli mi: „Dneska taxík neseženete, všechno je na té slávě.“ A vidíte, zase mi pomohl jeden dobrý člověk. Poslouchal nás tam u stolu a pak mi řekl: „Když pani jedete za takovouhle věcí, pojďte, já vás tam zavezu.“ Přijeli jsme až k boudě, kam nás při návštěvách dovezl autobus a do té boudy přivedli průsmykem naše vězněné muže. U boudy nás zastavila stráž. A vidíte, každý má v těle kus srdce. Když jsem jim řekla, že můj manžel byl také soudce, ale nedokázal se snížit k odsuzování nevinných lidí, strážný mi nakonec řekl: „Jeďte tímhle obloukem a neříkejte, že jste se mnou mluvili.“ Tak nás stavěli ještě dvakrát, až jsme dojeli těsně před bránu. Tam nám strážný zase nadával a divil se, jak je možné, že jsme se tam dostali. Když slyšel, že můj manžel je Ruprecht, řekl: “Jó, to je ten kytičkář, že?“ Manžel tam měl zrovna takový parčík, jako má teď tady na Kunčicích. Pak řekl: „Počkejte, já se spojím s náčelníkem.“ Ten pan, co mě tam zavezl, se už musel vrátit. Chtěla jsem mu zaplatit, ale žádné peníze si nevzal. Bachař mě pak zavedl do kanceláře a zavolal číslo mého manžela, bylo to moc tisíc. A pak už jsme viděly přicházet manžela v pracovním mundůru. Jen žasnul, jak je možné, že jsem se tam dostala. Tam se přece nikdo nedostane. A jak se dostanete zpátky? Nato řekl bachař, ať prý se nebojíme, že nám dá na cestu nějakého člověka, který mne převede přes ten les až na dráhu. Po dráze jsme pak došly až do vesnice Milín, tam jsme počkaly na vlak a druhý den jsme přijely domů. Tak vidíte, kolik lidí mi pomáhalo. A tak vám říkám, když se zbavíme toho strachu, budeme se mít všichni navzájem rádi.

O podobných zážitcích z putování za manželem bych vám mohla vyprávět do nekonečna. Ale jednu věc bych vám ráda ještě pověděla: Když už byl manžel ve vězení čtyři roky, navštívil mne jeho kolega doktor Havelka a řekl mi: „Byl jsem V Praze navštívit svého kamaráda ze studií dr. Škodu, který je teď ministrem spravedlnosti. Řekl jsem mu: Čtyři roky jsme spolu bydleli a studovali, mnohokrát jsem ti pomohl, tak teď zase ty pomůžeš mně. Mám přítele, doktora Ruprechta, který je už tolik roků na uranu.Prosím tě, pomoz mi, abychom ho dostali domů. – Dnes od něho jedu, je to vyřízené, váš táta přijede domů.“Ale tátu jsme čekali marně. Pak nám doktor Havelka vysvětlil, že našemu tátovi se nedá pomoci, že má moc tvrdou hlavu, ale že hlavou zeď neprorazí.Když jsem při příští návštěvě o tom s manželem mluvila, vysvětlil mi, že sice byli ochotni ho propustit, ale musel by se zavázat ke spolupráci. A to on nemohl. Než by se zachránil za cenu neštěstí a utrpení jiných lidí, to raději zůstane, kde je. Ti, kdo se podílejí na bezpráví a berou si hrozné lidské osudy na svědomí, budou jednou špatně a těžko umírat. A znovu opakoval, že za něho se aspoň jeho děti nebudou musit stydět. Tak tedy zůstal další tři roky ve vězení….

Když jsem jela na první setkání politických vězňů už po listopadu, po osvobození, místo našeho tatínka, věděla jsem, že měl pravdu. Tak krásně na něho vzpomínali. Když za předsednickým stolem někdo četl dopisy těch, kteří nemohli přijet a prosili o pomoc, že mají malé penze, že ani do Domovů důchodců nemohou, ať jím někdo pomůže, tehdy v sále vyskočil jeden z tátových spoluvězňů a řekl: „My jsme byli na uranu s doktorem Ruprechtem a ten nám všechny žádostí psal. Šel kvůli tomu kolikrát i do korekce. Ale já ho tady nikde nevidím!“ Já jsem vstala a řekla jsem: „Náš tatínek odešel na onen svět těsně před Osvobozením. Ale odešel z tohoto světa vyrovnaný a spokojený a říkal: bylo mi tam ve vězení mezi těmi vzácnými a čestnými lidmi lépe než v soudcovském taláru. Na jeho poslední cestě ho vyprovázela nejen naše celá vesnice, ale i přespolní. A já vám dnes za to, že jste nám pomáhali ta úskalí života přečkat, děkuji.

Na svého muže a jeho těžký osud vzpomínala paní Ruprechtová.