Padesátá léta ve vzpomínkách L. Matyáše

Home » otisky paměti » Padesátá léta ve vzpomínkách L. Matyáše
otisky paměti Žádné komentáře

Když po únoru 1948 nastalo zatýkání straně KSČ nepohodlných lidi, tak jsem spolu s přítelem p. M. Jirešem ze Žamberka uvažovali jak pomoci těmto lidem a jejich rodinám. Pan Jireš se seznámil se zaměstnancem pardubické věznice, nabídl se, že by vézněným rozděloval potraviny. Ještě jsme získali p. Václavíka. Byl ohledatelem při zabíjačkách.Tehdá bylo obhospodařované zásobování, tedy vše na lístky. Těžko se potraviny opatřovaly. Já jsem si vzal na starost financování a Václavík se snažil opatřit potraviny. Neměli jsme stranické legitimace a proto jsme byli sledování, což mě při výslechu později připomněli.

Tato naše činnost se neutajila a byl jsem zatčen 28.12.1951. Časně ráno vtrhlo do bytu pět estébáků, aniž by se prokázali potvrzením, prováděli prohlídku bytu. Já jsem se ohradil, že jsem týden po operaci a tudíž ve stavu nemocných. Na to nebrali ohled a musel jsem se obléci. Ještě jsem zahlédl jak jeden otevřel zásuvku u skříně, kde jsem měl peníze na naši akci a rychle peněženku vstrčil do kapsy. Bylo tam ještě asi 18.000 korun.

Hned mě dali na ruce pouta a zavázali oči, strkali mé ven, že jsem se nemohl ani rozloučit s manželkou a dítětem. Posadili mě do auta a odvezli ještě s dvěma zatčenými do Žamberka na stanici STB. Tam jsme jako slepci a v poutech stáli celý den za dozoru. Večer přivedli ještě jednoho zatčeného a zavezli nás do Hradce Králové do věznice.

Tam jsem se musel převléci do vězeňského oblečeni. Poté jsem byl vsazen do cely – samotky. Nebylo tam žádné zařízení, jen slabý slamník a jedna stará deka. Záchod tzv. turecký, který sloužil i jako umyvadlo. A stále chodit až do úpadu, aby člověka fyzicky i duševně zdeptali. Asi za týden začaly výslechy. To bylo kruté. Bitím si vynucovali přiznání, stále chtěli vědět kdo se mnou ještě spolupracoval a od koho jsem kupoval potraviny. Při jednom výslechu mě protrhli břišnici a potloukli nohy. Odtáhli mě na celu, tam jsem ležel na zemi. Při kontrole na mě spustil dozorce co je, že ležím na zemi. Když zjistil v jakém jsem stavu, zavolal dalšího a odvlekli mé k lékaři. Lékař mě ošetřil a řekl, aby mě dali na společnou celu, kde mě další vězeň obslouží. Po týdnu mě zase vrátili na samotku a znova počali vyslýchat. To zase přišli s jinou věcí. Ukázali mě šálek od jídla, na kterém bylo vyryto „Vyšinský je svině a Gottwald bude viset“. Podařilo se mě ubránit od většího bití, ale zase mě dali do temnice, kde jsem byl a nevím jak dlouho. Toto se ještě několikrát opakovalo.

Koncem března 1952 mě ohlásili, že na mě prokurátor uvalil vazbu. Byl jsem tam šest měsíců a po tu dobu jsem se nekoupal a nebyl na vycházce ani jsem neměl žádný styk s rodinou. Pak byla příprava na soud. Musel jsem se naučit zpaměti jejich protokol a 16. – 18. června 1952 byl v Žamberku v divadle monstrproces. Bylo nás celkem 12 před soudem. Sál by plný osazenstva – lidí z továren. Ti lidé vykřikovali požadavek, aby byly vyneseny ty nejvyšší tresty. Já jsem dostal 16 let, p. Jireš 20, Václavík 13. Všichni za velezradu. Dále propadnutí veškerého majetku a ztrátu občanských práv. Tresty jsme si měli odpykat v táborech nucených prací. Také nám byly čteny rezoluce z některých závodů a králické polepšovny, Sboru učitelů králických škol s požadavkem, aby nám byly uloženy vysoké tresty a že jsme nežádoucí. Doma zůstala manželka s dítětem, vystavena stálému šikanování, opovrhování a bez prostředků.

screen-17-40-1320-09-2016Pak nás odvezli na Pankrác, kde k nám přidali ještě řadu dalších odsouzených a odjeli jsme směr Jáchymov na tábor „Bratrství“ a tam nás rozdělili na různé tábory. Já jsem se dostal do Vikmanova. Asi po měsíci přišla komise a vybrala asi 50 vězňů s určením na jiné tábory. Já jsem byl převezen do tábora „Vojna“ u Příbrami. V tomto táboře byl asi necelý tisíc vězňů, kteří pracovali v přilehlých uranových dolech. Asi 150 pracovalo na výstavbě města Příbrami. Já jsem byl přidělen k této skupině a asi po měsíci jsem byl převeden na práci V uranovém dole č. 3. Pak asi po dalším měsíci na důl č. 27 a to do třídírny uranu. Tam práce spočívala v tom, že jsme kladivy rozbíjeli vytěženou rudu, která se po dalším zpracování posílala v železných bednách na pracoviště OTK při táboře „Vikmanov L“. V tomto táboře pracovalo asi 300 vězňů – valná část duchovních. Zde se ruda po dalším zpracování odesílala do SSSR, každý týden 2 vlaky o 40 vagónech.

V táborech byl zaveden tzv. qulagovský režim. Kdo četl od Solženicyna dílo „Souostroví GULAG“, tak si udělá o tomto představu. Tábor „Vojna“, kde jsem byl umístěn se stále zvětšoval, vězňů přibývalo a to až do tří tisíc. Bylo tam hlavně dostatek nebezpečné a těžké práce a odměna různých trestů. Například: stání v oplocení za každého počasí a neurčitou dobu, korekce – klec z ostnatého drátu, podzemní bunkr 3 X 3 m bez světla a větrání, bez možnosti si sednout a když, tak na mokrou betonovou podlahu, stravování velmi omezené, obden 10 dkg chleba a hrneček melty nebo polévky. Stávalo se, že tam vězni pobyli celý měsíc. Jako další trest byl: zákaz styku s rodinou – dopis, návštěva, třeba i na období l roku.

screen-17-46-5920-09-2016

památník „Vojna“ u Příbrami

Návštěvy se odbývaly v k tomu účelu postaveném baráku, vzdáleném od tábora a silně střeženém. Při návštěvě byla mezi rodinným příslušníkem a vězněm přepážka s okénkem z pustého pletiva, že podání ruky nebylo možné a po každé straně vězně i rodinného příslušníka stál dozorce. Návštěva trvala velmi krátce, dozorce podle své úvahy návštěvu i přerušil.

Po směně na pracovišti byly vyhlašovány brigády na táboře nebo kasárnách dozorců. Těchto brigád se musel povinně zúčastnit určitý počet vězňů. Třikrát za den byl sčítací nástup, který trval často dlouho a nebo byl několikrát opakován, protože dozorci se nemohli dopočítat.Byly tam také útěky, které převážně špatně skončily. Buď byli vězni  zastřelení a nebo chyceni a odsouzeni k dalším trestům. To jsme pak stáli na place třeba celou noc.

V roce 1955, 4. července jsme zažili stávku a týdenní hladovku. To bylo zlé. Tábor byl obklíčen vyzbrojenou armádou a v táboře zesílený stav dozorců. Důvodem stávky bylo, že vedení tábora nedodržovalo práva vězňů a při každé příležitosti nám bylo vyhrožováno, že jsme určení k likvidaci. Mnoho vězňů bylo odvezeno do pevných věznic a řada před soud, kde jim byly vyměřeny další vysoké tresty. Pro další vězně byl zrušen písemný styk s rodinou a návštěvy na dobu jednoho roku, a až nadále zákaz veškerého propuštění. Odpykal jsem si bez 60-ti dnů 8 let.

Byl jsem propuštěn a nebylo mi dovoleno, abych mohl pracovat ve svém povolání. Směl jsem pracovat v dolech, ale pro můj vysoký věk to nebylo možné. Nastoupil jsem do cihelny, kde jsem po týdnu onemocněl a lékař mi doporučil, abych se ucházel o jiné zaměstnání. Ze známosti jsem se dostal k melioracím. Po třech letech jsem dostal zaměstnání u ČSD.

Toto je moje vyprávění je jen velmi stručné, zážitků bych měl na celou knihu. L. Matyáš v.r.