Honění kohouta na Kunčicích

Home » různé » Honění kohouta na Kunčicích
různé Žádné komentáře

Naši předkové neměli tolik příležitosti se veselit, chodit do kina či do divadla, dívat se na televizi, ale zato se uměli bavit sami. Pořádali různé besedy, povídali si a hlavně udržovali staré zvyky, jako bylo třeba na Kunčicích honění kohouta.

Tento zvyk patřil k posvícenské zábavě. Nejdříve měli plno práce mládenci, protože museli sehnat dívku, která se bude brzy vdávat a je ochotna věnovat kohouta. A to nebylo lehké, museli totiž poprosit maminku a tatínka, jestli to dovolí. A tak chodili a prosili, až se některá k tomu svolila. Když ale žádnou nesehnali, pak museli dát slepici a místo kohouta se honila slepice. A to byla velká legrace.

Přesto ale nejkrásnější bylo, když mohl jít průvod od toho děvčete, které se mělo ten rok vdávat. To se pak v té chalupě už týden předtím uklízelo a smejčilo a hlavně peklo, protože se tam v neděli sešla Reineltova muzika, kterou bylo třeba je pohostit a také mládež, která se honění zúčastnila. Tito mladí se už předtím sešli v hospodě u Najmanů, bývalé rychtě, a tam se přestrojili do všelijakých maškar. Děvčata nejčastěji za cikánky, mládenci za policajty či šašky. Stará paní Najmanová těm tradičním zvykům velmi přála a snažila se je udržet.Z hospody se pak na ,,štrafáku“, vyzdobeném plošinovém voze, jelo do zmíněné chalupy, a tam se i pro maškary našlo pohoštění.

Mezitím se tam sešli sousedé z celé vesnice i okolí, i z tehdejšího Kyšperka přišlo dost lidí pobavit se legrační podívanou. Darovaný kohout se přivázal na bidýlko a jeden mládenec s ním šel v čele průvodu. Za ním šla dárkyně se svým nastávajícím a pak maškarní průvod. Povykovalo se, „policajti“ proháněli a chytali nezvedené kluky a Reineltova dechovka překrásně vyhrávala do pochodu. l bratr paní Najmanové JUDr. Fr. Reinelt, president zemıského soudu v Opavě, který na kunčický Ovčin jezdíval na dovolenou, rád vzpomínal, jaký to byl z Ovčína krásný pohled na maškarní průvod, vinoucí se po kunčické cestě dolů k Najmanově hospodě. I hudbu jeho kmotřence Vratislava Reinelta bylo prý na Ovčíně slyšet. (Vzpomínky JUDr. Reinelta na jeho mladí na Kunčicích a v Kyšperku jsou otištěny v Sokolském památníku 1929.)

Nakonec došel průvod až na velkou zahradu vedle hospody a tam se ten kohout honil. Vždycky dvě děvčata dostala cepy a měla za úkol dohonit mládence, který utíkal s kohoutem v ruce už bez bidýlka. Ta děvčata nejdříve něčím přispěla na misku, pak jim mládenci zavázali oči šátkem a několikrát s nimi zatočili, aby je zmátli, zatímco mládenec s kohoutem se snažil ukrýt mezi obecenstvem. Když si děvčata šátky sundala, chvíli jim trvalo, než se zorientovala a mládence s kohoutem objevila. Jedna utíkala s cepem za ním, druhá se mu snažila nadběhnout.Když se jim podařilo ho dostihnout, hodily po něm cepem. V tu chvíli přestala hudba hrát. Nato převzal kohouta jiný mládenec a také dvojice s cepy se vystřídala.Děvčata to neměla lehké, nezbední kluci se jim pletli do cesty, ale kluky zase proháněli ,,policajti“, zavírali je do ,,šatlavy“ či chtěli po nich pokutu, kluci ječeli a snažili se utéct a tak o povyražení nebyla nouze. Mezi obecenstvem běhaly „cikánky“ a loudily na hostech peníze, prý „Víte, na to malinký nám něco dejte.“

Když se už stmívalo, tak se všichni seřadili a i s hrající kapelou přišli do sálu. Tam udělali velké kolo a dárkyně kohouta se svým nastávajícím měla sólo. Když dotančili, tak je ostatní vyzvedli na rukách do výše. A pak už následovala všeobecná taneční zábava. Mezitím musela paní Najmanová darovaného kohouta zaříznout, oškubat, opařit a o půlnoci z něho museli mít muzikanti večeři. Ovšem pro tolik muzikantů by byl jeden kohout málo. Později, když tento úkol zdědila její dcera, paní Ruptechtová, zařízla už předstihem vlastního kohouta, aby pak nebyl s přípravou večeře takový spěch. Škoda je těch starých zvyků, protože vesnici spojovaly, udržovaly ducha družnosti či pospolitosti a zanechávaly hezké vzpomínky.

Při této příležitosti zaslouží zmínku ještě jeden starý zvyk. Na Kunčicích byla lávka a tu bylo třeba udržovat. Kde ale vzít na údržbu prostředky? A tak se udržovala z výtěžku „lajcovýho bálu“. Nejdříve přišli lidé z celé vesnice sál vyzdobit. Uprostřed sálu udělali skutečnou lávku, ozdobenou chvojím, děvčata napekla cukroví, které se na hale prodávalo a utržily se peníze. Lide si pochutnali, pobavili se a přitom přiıspěli na společnou věc. V bývalé hospodě se dosud uchoval plakát, kde je napsáno: ,,Přijďte všichni přes lajce, na Kunčici k Najmance!“Na „lajcový bál“ chodívali i sousedé z Orlice a Kyšperka, protože když šli na Kunčice na houby, také jim ta lávka přišla vhod.

Podle vyprávění V. Ruprechtové zapsal M, Machek

Letohradský zpravodaj 1989