Z historie ochotnického divadla v Letohradě

Podle archivních dokladů divadelního souboru „Kolár“ zpracoval Rudolf Kamínek

Vzedmutá vlna národního obrození, podnícená v prvé polovině 19. století řadou významných buditelů, usilujících o záchranu českého jazyka a českého národa vůbec, našla živnou půdu především ve zdravém jádru drobného lidu venkovského. Postupných, ale i významných úspěchů v tomto úsilí bylo docíleno v oblasti kultury, literatury a divadla.

Počátky této záslužné činnosti v našem městě jsou těsně spojeny se jménem národního buditele F. L. Heka, rodáka z Dobrušky, jehož památník je postaven u zdi zvonice ve Vitanovského ulici, v blízkosti chrámu sv. Václava a po léta vzorně udržovaný rodinou pana Dolečka.

Dcera F. L. Heka, paní Ludmila Štolovská, provdaná za úředníka zdejšího panství, zřejmě pod vlivem výchovy svého otce se stala ústřední postavou čtenářského kroužku, na kterém předčítala mnohé krásné věci. Schůzky se konaly v soukromých bytech, převážně u paní Štolovské v domě čp. 5 na malém podloubí. Později se těchto schůzek výrazně zúčastňovala její dcera Aninka, jejíž pozdější úspěchy v počátcích ochotnického divadla působily dědečkovi velkou radost. Je jisté, že na této činnosti své vnučky měl F. L. Hek nesporné zásluhy a že na působení dcery a vnučky se podílel až do své smrti dne 4. září 1847. Je proto zřejmé, že postavený památník má své plně opodstatnění a měl by být stále připomínkou díků a vděčných vzpomínek nejen nás ochotníků, ale všech občanů města.

Činnost čtenářského kroužku se postupem doby rozšiřovala a opět z podnětu paní Štolovské došlo nejprve k pokusům o krátké divadelní scénky, později o ucelená ochotnická představení, pořádaná střídavě v soukromých domácnostech. Názvy těchto prvých představení, datum jejich uvedení, jakož i jména herců bohužel neznáme. Výjimku tvoří Hekovy sebrané spisy (autor Jan Jakubec), ve kterých můžeme číst, „o dobrém semeni, jež ujalo se v rodině Hekově“ a o divadelních úspěších mladičké vnučky Anny.

Do té doby spadají také první zprávy o kočujících divadelních společnostech navštěvujících Kyšperk. Jako první to byla rodina Paxova (polský šlechtic – vystěhovalec) a následovaly další společnosti Kochanovského, Prokopa, Elišky Zöllnerové a jiné. Ve zprávě z roku 1839 čteme, že ve městě působila společnost ředitele Schmidta a že v této době byla již pořádána Ochotnické představení.

Významným impulsem v rozvoji divadelní činnosti bylo postavení českého Prozatimního divadla v Praze, roku 1862. Nadšení a rozmach národního obrození přináší ovoce i v našem městě. Zásluhou městského tajemníka Františka Hlaváčka, který kolem sebe shromáždil hlouček milovníků divadla, bylo podle plánu akad. malíře Jana Umlaufa zřízeno přenosné jeviště. Oponu – pohled na město od Kunčic a řadu kulis namaloval Jan Umlauf zdarma. Opona je uschována na MěstNV – ostatní kulisy padly za oběť požáru v roce 1933.Tím bylo ukončeno období, kdy se divadelní představení uváděla v různých domácnostech, bez kulis a opony a ochotnická činnost dostala stálý útulek, kterým se stal hostinec pana Aloise Hostinského v čp. 74, pozdější dům pana Pavlišty – nynější Kovomat.

První představení se konalo dne 12. dubna 1883 a uvedena byla veselohra ,, S t r e j č e k “ v tomto obsazení:ředitel a nápověda František Hlaváček, městský tajemník; režisér Jan Šrůtek, hostinský na „Zavadilce“; herci: František Zobl, kupec; František Mencl, profesor gymnasia v Lanškrouně; Jan a Karel Hamplovi, sladovničtí; z dam Anna Menclová a její dcery Josefa a Anna.

Proti předchozím (více méně akcím soukromým) šlo zřejmě o prvé vystoupení organizované pro celou veřejnost, i když soubor žádné spolkové stanovy nepřijal, jak nám to dokazuje výstižný zápis v kronice: „Pevného základu zákonitého Stanovami vytknutého, tento kroužek přátel divadla neměl, protože na lásce k divadlu založený a horlivosti i ochotou vedený dosud do pout nějakých se svázati nedal, jako láska vůbec pout nezná”. V kronice také čteme hodnocení jejich ochotnické činnosti: ,, …a hned první ochotníci podle všeobecného mínění dobře, ba výborně hráli, takže chvála a potlesk, který nejen po představení, ale i ve městě vůbec se jim zadává, jest vším právem zasloužený“.

Po několika letech se divadlo přestěhovalo do Panského domu čp. 10 a v kronice je uveden záznam o úspěšné hudební akademii při zakládání pěveckého spolku dne 1. září 1869, ve které účinkovali:Josef Kadleček, řídící učitel a výborný hudebník; Alfréd Heyssíg, syn nájemce dvora v Lukavici, virtuos na klavír a housle; Josef Mikyska, studující medicíny; Konrád Siede, virtuos na flétnu, kapelník indického místokrále v Kalkatě; P. Dostálek, kaplan z Jablonného a učitelský sbor zdejší školy

Od roku 1873 činnost ochotníků ustala, údajně pro nedostatek vhodné místnosti. Veškeré rekvizity byly uloženy na půdě radnice a na zadní stranu jedné z kulis jakýsi vtipálek napsal: „Kdo chceš divadlo vidět, musíš na půdu za ním běžet!”.Přerušení činnosti bylo skutečně na pováženou, neboť město samotné prožívalo určitý rozmach společenský i hospodářský. Byla totiž dokončena stavba železnice, zřízeny dvě sekce pro údržbu tratě, přicházeli noví úředníci n zaměstnanci, město rostlo.

Změna nastala v roce 1881, když zásluhou místních občanů MUDr. Mikysky, přednosty sekce dráhy ing. Kopeckého, kaplana Bubny, řídícího učitele Kadlečka, učitelů Krčmaříka a Šmorance, lékaře Vepřeka, poštmistra Liebicha byla dne 13. března 1881 založena „Občanská beseda s předsedou Janem Novotným, pozdějším dlouholetým starostou města. Spolková místnost byla v hostinci pana Aloise Petříka (nynější spořitelna) od té doby zvaná ,,Beseda“. Při Besedě byl zřízen divadelní odbor se sídlem v Panském domě a zahájil bohatou činnost. V tomto roce byla uvedena čtyři představení a 4. září téhož roku i jedno představení v panském skleníku k oslavě stříbrné svatby hraběcích manželů Stubenbergových. Hrálo se i v okolních obcích na Orlici u Venclů a v hostinci u kostela. Dne 26. června byl uskutečněn „první besední výlet” v Bažantnicì, jehož obliba v dalších letech výrazně stoupla.

Byly však i události smutné! Dne 12. srpna 1881 vyhořelo V Praze nedlouho dostavěné Národní divadlo. Ve městě byla provedena sbírka, která vynesla na tehdejší dobu značný obnos 272 zlatých. Otevření nově postaveného Národního divadla dne 23. ledna 1884 se zúčastnilo z Kyšperka 20 a zájezdu divadelním vlakem dne 8. března 1884 celkem 100 osob.

Roku 1882 se divadlo přestěhovalo do sálu dřevěného hostince Pruškova, který stál na místě pozdějšího majitele Karla Dušíka čp. 75 (pod Kovomatem). Když hostinec vyhořel, hrálo se opět v Panském domě.

Dne 28. listopadu 1883 odhlasovala Beseda divadelního odboru úplnou samostatnost, což byl silný impuls k intenzivní činnosti, která vrcholila v roce 1887, kdy Alois Petřík při přestavbě Besedy zřídil v prvém poschodí domů čp. 44 a 45 (dnešní pošta a spořitelna) prostorný sál, vybavený novým jevištěm a novými sedadly a jak čteme v kronice „nebylo místnosti v celém okolí pěknější“. Nechápeme proto důvody, proč byl v roce 1890 sál zrušen a ochotníci byli opět bez přístřeší. Zlepšení nastalo roku 1893, kdy byl Besedě zřízen menší sál, kde se mohlo divadlo hrát, bohužel jen krátce, neboť po 3 letech byl sál opět zrušen.

Neustále stěhování divadla, přerušovaní činnosti mělo nepříznivé důsledky a proto bylo se sympatiemi přijato rozhodnutí řezníka a hostinského pana Františka Palečka, přestavět v roce 1897 starou dolní hospodu č. p. 151 (později hostinec U Kamínků) a zřídit též vyhovující sál, ke kterému v roce 1905 přistavěl i jeviště. Oclıotníci tak získali stálý stánek, vyhovující působiště a tyto příznivé podmínky připravily půdu pro pevnou organizační strukturu a nástup ochotnického spolku ,,Kolár“.

 

Letohradský zpravodaj 1989