Jak povstala v Kyšperku malá loterie a její některé důsledky

Home » historické události » Jak povstala v Kyšperku malá loterie a její některé důsledky
historické události Žádné komentáře

Níže uvedená událost je zaznamenána podle vzpomínek pamětníka Aloise Glitsche (Klíče), kyšperského představeného v létech 1861-1864. Poněvadž některé jeho písemné formulace se jevily obtížněji srozumitelné, byly při tomto přepisu upraveny do srozumitelnější podoby, aniž by byl jakkoliv změněn smysl této jeho zprávy. Stanislav Adamec

Roku 1787 císař Josef II. zrušil všechny veřejné hry, které byly provozovány od všelijakých osob, zvláště ve větších městech a to sice s kartami, obrazy, čísly a jinými symboly, při kterých lidé bývali velice šizeni a na místo nich zavedl malou loterijní hru, provozovanou od roku 1788 nejprve ve velkých a hlavních městech. Císař František I. zavedl v roce 1813 loterijní sbírky i do menších měst, takže i menší města mohla loterijní sbírky podle předpisů vésti a pořádat. V roce 1822 vydal ještě nový zákon, jakým způsobem má býti loterie vedena.
V roce 1829 obdržel pan listovní Václav Uhlíř toto loterijní právo i pro Kyšperk, pod pražským číslem 224 a též právo vyvěsit císařského orla a též užívati pečeť s císařským orlem. Skrze nepořádné vedení však pečeť pozbyl, neb mu byla odňata. Protože se nikdo další o její vedení neucházel, zůstala od roku 1833 do roku 1835 bez ředitele. V tom čase zažádal o její vedení krejčovský mistr Josef Leder a pod tímto stejným číslem toto právo obdržel. Později nechal řemesla a doufal, že jeho i rodinu toto vedení loterie uživí, poněvadž v té době dosti vynášela. Bylo to z toho důvodu, že nebyla nikde v okolí zavedena a tedy sousedé přicházeli i z daleka a také výhry bývaly dosti časté. Lidé tím více sázeli, někteří i více zlatých najednou, což také z počátku vynášelo i několik set zlatých úroku ročně. Kolem roku 1840 již hráči tolik nesázeli a roční příjem se zmenšil. Protože zde v té době nebyla pošta, musela se vsazená čísla odesílat na poštu do Žamberka. Aby pan Leder mohl přijímat sázky co nejdéle, učinil smlouvu s jedním sousedem, který vlastnil koně, aby mu jej za jistý poplatek každý týden zapůjčil a on mohl osobně na poštu tyto sázky doručovat.
Tohoto koně si půjčoval za menší poplatek i pro zábavu a přivykl i zábavám a společnosti, takže výdělky z loterie již nestačily, ani úspory, které měl nahospodařeny. Když se ze všeho vydal, začal kreslit perem různé obrazy, neboť měl v tomto směru velké nadání. Kreslil podle předloh vzory k vyšívání i mapy. Bydlel u pana Antonína Lorence, obchodníka rozličným zbožím v domě čp. 50, který byl velmi pověrčivý a vyhledával štěstí různými způsoby. Trávil mnohý noční čas na hradech, aby se mu zjevil poklad, ale nic nepomáhalo. Hledal tedy štěstí i v malé loterii a obětoval tomu velkou sumu peněz. Vyhrával však jenom maličkosti. Do hry byl velmi zapálen a často pobýval u pana Ledra.
Pan Leder jednou kreslil obrázek, kde se nacházela jednozlatka vídeňského čísla, jakoby do poloviny spálená, která se mu velmi povedla a líbila se mu, obzvláště ta jednozlatka. Pan Lorenc tedy přesvědčoval pana Ledra k tomu, aby pro zábavu nakreslil i pětizlatku, ta se mu však moc nepovedla. Přesto nutil pan Lorenc pana Ledra k tomu, aby stále více to padělání zkoušel, což se mu dařilo až do té míry že žádný ji od pravé rozeznati nemohl. Ten kdo jí použil tak také zboží obdržel a každý ji za pravou přijal.
Tehdy pan Lorenc za tu nebezpečnou práci odevzdal 50 zlatých (stříbrných) panu Ledrovi a k tomu ho měl, aby jen dál pilně pokračoval, že tak oba mohou býti šťastni. I pana Ledra těšilo, že zase mohl docházet do společnosti, kde se jaká vyskytla. Při tom nedbal o rodinu a co vydělal tímto nezákonným dílem, obyčejně zase takto utratil. Lidé se divili odkud peníze bere, neb každý věděl, že loterijní sbírka tolik nenese a řemeslo nevykonával. Vzbudil tak pozornost a začala se o něho zajímat finanční stráž a též pan Pelikán, vrchní žamberecký, se často všude poptával odkud bere tolik peněz.
V roce 1844 sem přijela silně obsazená finanční stráž s panem komisařem Seydlem a také pan vrchní žamberecký J. Pelikán a obsadili dům čp. 49. Každý si myslel že se to děje z toho důvodu, že pan Lorenc, který byl často trestán skrze pašované zboží, je opět vyzrazen a nějaké takové zboží má. Tato finanční stráž každého do domu pustila, ale ven žádného. Pan měšťanosta jako asistent, totiž pan Jan Skalický, též nic nevěděl a teprve když to hledání v domě několik hodin trvalo, teprve potom mu to pan komisař sdělil a on to zase pověděl mě. Žádný však nechtěl, ani nemohl věřit, že by pan Lorenc byl schopen falešné bankovky zhotovit, neb byl jen prostý člověk a uměl jen špatně psáti. Tehdy když se vše dobře prohlédlo a nic se nenašlo, a již se chtěli odebrat pryč, tu napadlo pana Pelikána, aby se též prohlédli jeho knihy. Jak se hlavní kniha otevřela, objevila se malá knížka, v které bylo napsáno: „Obdržel jsem od pana Ledra 100 zl. a dal jemu 50 zl.“. Tak to tam stálo několikrát.
To byl viditelný důkaz a hned se komise odebrala do domu čp. 63 k panu Ledrovi. Ten nebyl doma a tak se hledalo a našla se mezi dvěma skly v kamnech jedna tisícovka, neb pan Leder tu pravou tisícovku mezi sklem ponechal. Hned při této příležitosti oba panové Antonín Lorenc a Josef Leder byli dovedeni do Žamberka a odtud do Prahy, kde byli vyšetřováni. Pan Lorenc byl již letitý muž a již ve vyšetřování zemřel a pan Leder byl odsouzen na šest let na Špilberk.

Z jakého důvodu se to prozradilo ? Když již pan Leder několik stovek zhotovil a všechny šťastně, chtěl pan Lorenc aby zkusil tisícovku a tu samou v Ústí u pana Kleina, jeho kasíra, za stovky vyměnil (neb v ten čas se začala stavět železná dráha a pan Klein obyčejně od státu jich několik obdržel a s radostí ji vyměnil). Když pan Leder ji podle té samé zhotovil, a ta se mu docela povedla, tedy pan Lorenc s radostí ji přijal a jednomu člověku, pašeráku z Líšnice ji odevzdal, aby v Mittewaldu v Prusku za ní nakoupil nějaké zboží a zbytek peněz přivezl nazpět. Kdyby snad kupec tolik peněz neměl, že si pro zbytek přijde jiný den. Ten pašerák šel, jak mu bylo poručeno, do Mittewaldu k panu kupcovi Watcherovi, který však nebyl doma, ale od jeho mládence Schulze dostal nějaké zboží a odevzdal mu tisícovku, aby jí předal kupci. Ten ji prohlédl uznal za dobrou a chtěl dodati zbytek, ale nedostávalo se mu peněz, a tedy odkázal zákazníka k čekání. Mezi tím však napadlo Schulze, jakým způsobem asi ten člověk k tisícovce přišel, poněvadž ho znal a věděl že nemá ani na kozu aby si ji koupil. Mezi tím co pan Schulz o něm soudil a přemýšlel, ten pašerák prosil, aby jen tolik peněz dal, co má v hotovosti, pro ostatek že přijde v jiný čas. Tu teprve vzbudil podezření a sám se tak udal. Byl potom veden na úřad, kde všechno vypověděl, co mu pan Lorenc v Kyšperku přikázal a proto byl odeslán k vrchnostenskému úřadu do Žamberka, ke kterému náležel. Před úřadem vyznal to samé a tu se teprve ta s ním odeslaná tisícovka zkoumala a za falešnou byla uznána. Proto to bylo oznámeno finančnímu komisariátu a vykonána prohlídka v domě pana Lorence, jak uvedeno, a vypátráno kdo byl zhotovitelem.
Když pan Leder ten trest přestál a zde žil, tedy mě to všecko jak psáno sdělil, neb důkaz toho jest, že pan Leder byl sveden, že jako zhotovitel jen trest 6 roků těžkého žaláře obdržel, kdežto trestní zákon více roků, i trest smrti předepisuje.
Rozumí se, že mu byla sbírka loterijní odňata, poněvadž je to státní monopol, ale na přímluvu městské rady a pana finančního komisara Seydla a Pelikána, jeho manželce Terezii pozůstala a od veleslavné direkce z Vídně dekretem stvrzena byla, neboť její bratr František Hanus, revírník v Bažantnici, za ní složil kauci a všechno jí vedl. Roku 1851 když se manžel navrátil, ten na jméno manželky vše osobně řídil a uzávěrky konal a též pro lidi rozličné spisy psal a tak se živil. Poněvadž v úředních věcech zběhlý nebyl, tedy ti lidé pro které pracoval, často ty samé spisy zpět od okresních úřadů dostávaly a za neplatné uznány jsouce, k jinému spisovateli věcí úředních se uchýlili. Tehdy pan Leder do nouze a bídy stále více přicházel, neb loterie tuze málo vynášela. Proto vždy ke kauci chybělo, což za následek mělo, že administrace pražská mu ji odebrala a roku 1864 dne 20. května do veřejných novin konkurs ohlásila, aby se o ni někdo mohl ucházet. Bylo několik žadatelů a obdržel ji dne 15. června 1864 spisovatel těchto řádků (Alois Glitsch) a hned obdržel i povolení k jejímu vedení pod pražským č. 224. Když již dlouhý čas tento spisovatel (Alois Glitsch) loterii vedl, tehdy si lidé přáli aby též brněnská loterie zde byla, neb do Ústí a Žamberka museli sázeči a hráči chodívat. Bylo tedy zažádáno ve Vídni u veleslavné direkce a obdrželo se povolení a dekret dne 8. srpna 1865 a již na první tah 20. srpna první závěrku konal na brněnskou loterii pod č. 573 a od té doby obě loterní sbírky se zde provozují.